S transgeneračním přenosem seznamuji i v krátké (ok, cca půlhodinové) přednášce. Najdete ji tady. 

V posledních letech se stále častěji mluví o fenoménu, který zjednodušeně označujeme jako transgenerační přenos. Vědci nejrůznějších oborů různými přístupy a různými výzkumy potvrzují to, co tzv. “primitivní” národy ví odpradávna: naši předci v našich životech zanechávají stopy, a leckdy to nejsou stopy nevýznamné. Jejich způsoby myšlení, chování a zejména silné emoce a bolestivé a nezpracované zážitky mohou doputovat až k nám. Jak se to stane?

Pokud člověk prožije zkušenost, která je hrozná, bolestivá, vyvolá v něm pocit naprosté bezmoci a až existencionálního ohrožení, může to u něj vést ke vzniku stavu, který označujeme jako trauma. V takovém případě je nutné, aby se postiženému dostalo nezbytné pomoci a podpory v jeho okolí, aby tuto zkušenost dokázal zpracovat a vyrovnat se s ní. 

Problém je, když se tak nestane. Aby člověk mohl žít dál, přepne se do módu “přežít za každou cenu”. Tíživé emoce vytěsní nebo se od nich odpojí. V důsledku toho ztrácí schopnost vnímat vlastní tělo a prožívat své pocity. Žije sice dále – ale velká, nevyslovená bolest jakoby postupně užírala část jeho osobnosti. 

Vytěsněné a potlačené emoce však nezmizí. Odráží se ve změněném chování dotyčného (které například ovlivňuje to, jaký vztah má ke svým dětem a jak je tímto vztahem utváří) a mohou ovlivnit jeho genetickou výbavu (která opět doputuje k potomkům).

Tak se stává, že u některých lidí se objevují symptomy tzv. posttraumatické stresové poruchy (např. neklid, strach, noční můry, deprese…), ačkoliv jejich vlastní životní příběh k tomu nedává žádné vysvětlení. 

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Naši předkové, kteří prožili různé bolesti, mnohdy neměli dostatečný prostor si je zpracovat. Myslím, že je velké štěstí, že my žijeme v době, kdy to můžeme udělat za ně.