Po třech letech jsme si s manželem zase společně někam vyrazili. Dostali jsme lístky na koncert v Rudolfinu. Mahan Esfahani hrál na cembalo Bachův Temperovaný klavír. 

Mám hudbu i klasiku moc ráda, ale sama nejsem hudebník, tudíž mám nějaké dost vážné mezery. Čistě teoreticky, na gymplu v hudebce jsme se něco o preludiu a o fuze učili, ale že by mi z toho něco zůstalo v hlavě, to teda ne. 

Včerejší koncert byl koncert pro fajnšmekry. 24 drobných skladbiček, každá v jiné tónině. Celou dobu pouze hudebník a jeho cembalo, celkem dlouhé 140 minut (mezi tím přestávka). Sledovala jsem hudbu, sledovala jsem hudebníka, sledovala jsem lidi v sále. 

Hudebník byl borec. Hudba byla skvělá. Spolusedící v sále moc sympatičtí. 

Celkově zážitek to byl krásný, ale opakovaně se mi vracela jedna myšlenka: safra, škoda, že nemám u sebe někoho, kdo by mi k tomu sem tam něco řekl. Třeba že teď a tady, to je ten Bachův pověstný kontrapunkt. Nebo klidně i jen že tohle je v H moll a toto v Cis dur. A že tahle část je majstryštyk, jak autora, tak interpreta. 

Máte to taky tak? Člověk se najednou na spoustu věcí dívá jinak, když tomu aspoň trošku víc rozumí. Neklouže po povrchu, všímá si detailů… 

A jak jsem tam tak seděla a poslouchala, na chvilku mě napadlo, že Bach ty noty nefrkal na papír jen tak, ale že každá nota má svůj význam. 

A že i podobně to máme v životě: to, jaké tóny v něm znějí (méně poeticky řečeno: co se nám děje, co děláme a jak reagujeme my, jakými lidmi se obklopujeme…) nebývá jen tak úplně náhoda. Když se pozorně zadíváme na svou biografii, na příběh naší rodiny, nebo třeba když změníme perspektivu, můžeme si začít všímat spojitostí a souvislostí, které na první dojem nemusí být hned patrné. 

Když s někým dělám EMDR (což je metoda, která pomáhá při zpracování emočního stresu), v rámci přípravy se díváme na to, co v životě prožil. To dobré i to těžké. 

Klientka vyplní tabulku, se kterou pak dále společně pracujeme a hledáme a pojmenováváme zdroje, které v životě má. Ke svým klientkám mám ohromný obdiv a fakt smekám, když vidím, jak i z těch náročných životních situací dokázaly vykřesat něco, co je jim později k užitku. Navíc, když se člověk touto optikou podívá na svůj život, znovu mu to dodá sílu a odvahu věci měnit. 

EMDR je skvělé v tom, že změna nezůstává jen někde v hlavě, ale že jdeme do emocí a do těla. Umožňujeme nervovému systému, aby si v bezpečném prostředí zpracoval zážitky, které jsou pro nás zatím ještě pořád náročné, a udělal z nich pouhé vzpomínky. Super na tom je, že jakmile se tak stane, najednou začínají blednout naše stará negativní vnitřní přesvědčení. Pokud naše tělo pozná, že stav ohrožení pominul, nepotřebuje nás skrze ně dále bránit. 

Když se vrátím k úvodnímu příběhu: Jestli cítíte, že v různých ohledech je váš život sice dost fajn skladba, ale sem tam se objeví nějaký tóneček, který úplně neladí, pojďte zkusit EMDR. 

Ozvěte se mi, opravdu naprosto naprosto nezávazně to můžeme probrat a zhodnotit, co by se dalo dělat. Anebo mě prostě sledujte, nebo koukněte na můj web.

Hezké jaro všem! A hudbu v duši – i v srdci.