Řada lidí si myslí, že regulovat emoce znamená hezky pěkně je uklidnit, když nám jsou nepříjemné. Jenže tak úplně to nefunguje. 

V první řadě chci vyzdvihnout jeden mimořádný evoluční přínos, který pro nás emoce mají. Říkají nám něco důležitého o situaci, ve které se právě nacházíme, o našich potřebách a o našich hodnotách. Tudíž na tom, že se u nás ta či ona emoce objeví, není nic špatného – prostě nám naše tělo touto emocí něco říká. Plyne nám z toho jedna pořádná, ale taky dost hezká výzva: pokusit se porozumět, proč reagujeme, jak reagujeme. 

Někdy je to dost jednoduché. Uvedu příklad z mého života, kdy si myslím, že se mi podařilo své “emoce regulovat na jedničku”: To bylo jednou, když zemřela moje teta. Byla jsem tehdy s mamkou, která zařizovala pohřeb, a dost věcí ji pomohla obstarat. Jenže, jak se tak zátěž stupňuje: člověk je smutný, unavený, pak mi došlo, že mám ještě dva bratry, kteří se do příprav nijak nezapojili. Pořádně jsem se tehdy vztekla a přijít na to, proč se zlobím, nebylo nijak těžké: prostě jsem vnímala, že mé hranice už byly překročeny. Víte, co bylo zajímavé? Vnímala jsem, jaká ohromná síla tím vztekem v mém těle narostla, a tehdy jsem ji šla vybít prací na zahradě. A pak už to bylo zase dobrý. 

Někdy to ale tak jednoduché na rozklíčování není. A to se mi přesně stalo včera.

Byla jsem s dcerou (tři roky) venku, pak dcera udělala něco, co by běžný pozorovatel asi ani nezaznamenal, ale mě to hrozně vytočilo a naštvalo. Do situace se ještě přimotal manžel a můj vztek pokračoval, ba co víc, stupňoval se. 

Můj vnitřní dialog v těch chvílích? Byla jsem si vědoma toho, že se vztekám. Věděla jsem, která situace můj vztek vyvolala. Věděla jsem, že je to asi dost přehnané. Věděla jsem, že mě tohle chování později bude mrzet. Ale stejně jsem cítila potřebu, dopřát si možnost aspoň chvilku si zavztekat. A tak jsem se vztekala, a zároveň se snažila najít, proč mě to, co se stalo (nebo co se ten den dělo) tak vytočilo. 

Po zhruba hodině a půl jsem se uklidnila. Manželovi jsem sice krkolomně, ale stejně nějak vysypala, z čeho má frustrace a následný vztek pramenili. Světe, div se, nešlo o to, co dcera udělala nebo neudělala, ale spíš o to, že mi zabrnkala na nějakou mou starou bolístku: pocit, že ať dělám, co dělám, stejně to nikdo neocení. 

Když jsem si tuhle souvislost uvědomila, vyplynuly mi z ní dva úkoly. Jednak potřeba vzít si tohle mé výše zmíněné přesvědčení do EMDR a zpracovat si ho, druhak potřeba znovu si s manželem přeuspořádat určitá nastavení naší domácnosti. 

Co mi z toho plyne: 

1. Jsem fakt ráda, že jsem emoci nechala průchod. Kdybych to neudělala, těžko bych odhalila, co za ní opravdu stojí. 
2. Když už člověk nějakou emoci prožívá, vezme ho velká řeka a určovat její tok příliš nejde –  má ale prostor k tomu ji zkoumat. 
3. Pokud chci změnit, jak a na co reaguji, je fajn to dělat v časech, kdy na to mám kapacitu (a zrovna nesedím v akutní fázi krize). 
4. EMDR je efektivní a účinná cesta, jak si zpracovat své staré bolístky: a nenechat se jimi ovládat v současnosti. 

A ještě jedna věc, kterou musím udělat dneska: musím se omluvit dceři.