Už to budou skoro dva roky, co jsem si řekla, že bych chtěla dělat v Česku větší osvětu tématu transgeneračních přenosů. Tehdy v létě jsem udělala první online kurz, který (na základě zpětných vazeb) účastníky opravdu zaujal a dokonce jim i různými způsoby pomohl. Jenže pak bylo ticho… dlouhé ticho a další veřejné akce z mé strany se nekonaly. 

Znáte to, ticho vždycky není špatně. Fáze ticha jsou naopak leckdy velmi přínosné. U mě navíc tak úplně ticho nebylo. Dokončila jsem dva obsáhlé koučovací výcviky a hlavně, narodila se nám naše malá úžasná dcerka, která teď vyplňuje většinu mého dne. Tak proč to tady vůbec píšu? Protože tu máme jedno skryté téma související s transgeneračním přenosem. Pojďme ale hezky popořadě.

Už v rámci mého (sebezkušenostního) koučovacího výcviku jsem narážela na to, že jedno z témat, které se mi pořád vrací, je, že neustále mám potřebu prvně udělat ty věci, které dělám pro někoho jiného, a až někde ve spodní části seznamu úkolů jsou moje vlastní projekty. Výsledek je jasný: moje věci zahnívají, zatímco ty, co dělám pro ostatní, se mi daří celkem posouvat. A tak se potom nedivte, že účastníci mého kurzu o transgeneračních přenosech o mě dva roky neslyší… 

Co za tím stojí? Možná, že se tu ozývá jedno mé transgenerační téma… 

Dovolte mi zde jednu teoretickou vsuvku. Se členy našich rodin nás poutají často nevědomé, ale mnohdy velmi pevné vazby. Není se čemu divit. Rodina nám zprostředkovává pocit, že někam patříme, a to vůbec není málo. Na druhou stranu tato “loajalita” do velké míry také určuje, co je v rodině přípustné a co není, co pokládáme za správné a co už ne. 

Za správné rozhodně nepokládáme nic, co by mohlo staré rány a bolesti našich předků oživovat. Což může vést k tomu, že sami sebe (nevědomě) sabotujeme a odpíráme si věci, které bychom ale tak rádi ve svém životě měli!

Když se vrátím k mému rodinnému příběhu: moje babička velmi těžce snášela odsun Chorvatů z jejich původních vesnic na jižní Moravě. Shodou okolností ona a její rodina v Jevišovce zůstali, babička však pořád toužila, aby se vrátili i ti ostatní. Z politických důvodů to nebylo možné, a tak babička alespoň v rámci svých možností dělala první poslední pro ty Chorvaty, kteří ji občas přišli navštívit. Tento vzorec, klást potřeby/požadavky ostatních nad ty vlastní, je tedy v naší rodině velmi silný. Jeho prolomení podvědomě vnímám jako něco špatného, jako něco, co by narušilo mé přináležení k našemu rodinnému příběhu.

Takto tedy souvisí má loajalita s babičkou s mým sklonem odkládat své vlastní projekty a upřednostňovat to, co dělám pro ostatní… 

Co se s tím dá dělat? To nejdůležitější je uvědomit si, že tohle moje vnitřní nastavení není tak úplně moje. Pak se mohu pomaličku pustit do toho, hezky pěkně si ho transformovat podle svého… A jak se to dělá, o tom někdy příště. Stay tuned. 🙂

Zajímá vás toto téma a chcete po něm pátrat hlouběji? Vstupte do facebookové skupiny Transgenerační přenosy.