Aneb jak vzniká strach.

Každý z nás má něco, čeho se bojí a je to tak úplně přirozené. Strach je důležitá emoce, která nám ukazuje, že je dobré všímat si možného nebezpečí, popřípadě chránit něco, co je nám důležité. 

Jenže někdy se strach umí pořádně zvětšit a zaobírá v našem životě více místa, než by bylo adekvátní. Často nevědomě, ale o to rafinovaněji dovede ovládat náš život. 

Strach z řízení auta. Strach z opuštění. Strach z jízdy výtahem. Strach z toho se ozvat, když někdo porušuje mé hranice. Strach z toho, říct si v práci o lepší peníze. Strach z toho být vidět. A spousta dalších strachů, strášků a strašáčků, doplňte si sami, který je ten zvlášť. 

Pojďte pochopit, jak strach vzniká a jak se v našem těle ukládá. Je to první krok, abychom s ním dokázali dále pracovat. 

Důležitou součástí našeho mozku je tzv. amygdala. Jejím úkolem je vyhodnocovat podněty, které do mozku přicházejí. Pokud nějaký z nich vyhodnotí jako nebezpečný, okamžitě spustí automatickou reakci: fight – flight – freeze – fawn. 

Amygdala si do své práce nenechá od nikoho kecat, a už vůbec ne od racionální části našeho mozku. Její poslání je jasné: vyhodnotit potenciální nebezpečí a zajistit naše přežití – a tady je třeba jednat rychle. 

Pokud jednou náš mozek vyhodnotí jako nebezpečný, potom příště, až se s ním (nebo jemu podobným) znovu setká, automaticky spustí stejnou reakci, která se jí v minulosti již jednou osvědčila: opět to bude něco ze čtveřice fight – flight – freeze – fawn.

Náš mozek umí také “myslet dopředu” a chce nás chránit před tím, abychom se v budoucnu do podobného nebezpečí znova dostali.  Proto má tendenci prožitou zkušenost zevšeobecnit a vytvořit si na jejím základě nějaké vnitřní přesvědčení, které se následně promítne do našeho chování. Většinou podvědomě se touto cestou snažíme zabránit tomu, abychom ohrožující situaci znovu prožili. 

Pojďme si na to dát příklad. 

Je pátek odpoledne, právě jedete s dětmi autem k babičce. Na silnici je opravdu velký provoz, všichni se už těší na víkend. Stojíte zrovna na červené, když najednou uslyšíte hrozný náraz a ucítíte velkou sílu, která do vás narazí. A jejda, někdo to neubrzdil, proběhne vám hlavou. Po prvotním šoku vás popadne hrozný strach o děti, které sedí na zadních sedačkách. Jsou v pořádku? Běžíte za nimi, nevšímáte si, že i vás bolí ruka a něco vám teče po tváři. Naštěstí, reagují na vás a na první pohled vypadají, že jsou v pořádku.

Co se stalo? Prožili jste extrémní stres a vaše tělo přeplo do automatické reakce flight. Ta v tomto případě neznamená, že budete s někým bojovat, ale že jdete do akce. Naprosto se na ni koncentrujete a ostatní podněty jdou stranou. Nevnímáte, jak to na místě smrdí spáleninou, jak na vás prší a jak z billboardu vedle vás cosi pořvává jakýsi zelený panáček. Vaše tělo těmto ostatním podnětům nevěnuje pozornost, to ale neznamená, že si jich nevšímá. Vnímá je, jen nemá prostor je dále zpracovávat.

Co může následovat? Váš nervový systém může prožitou zkušenost zevšeobecnit. Může si vytvořit vnitřní přesvědčení ve smyslu: “Jsem v nebezpečí.” Z něj může vzniknout obranný mechanismus, který bude mít za cíl do budoucna zabránit, abyste se v podobném ohrožení znovu ocitli. To povede k chování, kdy se opravdu budete bát znovu si sednout za volant, ale postupně se může proměnit i v takový strach, že se nebudete vůbec cítit dobře v malých, uzavřených prostorách. 

A ještě jeden zajímavý fenomén může nastat: když se mozek přepne do módu “musím přežít” (spustí automatickou stresovou reakci), všechny ostatní věci jdou stranou, jako například integrování různých podnětů do dlouhodobé paměti. Vzpomínky jsou pak roztříštěné a jejich střípky umí vyvolat stejnou stresovou reakci, jako celá situace samotná.

Představte si, že za nějaké dva měsíce se díváte večer na televizi a najednou se v ní objeví reklama se zeleným mužíčkem. A ve vás se znovu spustí úplně ty stejné emoce, stejný pocit napětí a strachu, jaký jste měli tehdy při té autonehodě. Ovšem teď autem přece ani nejedete, sedíte u sebe doma. Tak jak je to možné? 

Jde o to, že byť jste mu tehdy při autonehodě nevěnovali žádnou pozornost, i pořvávající mužíček byl součástí vašeho zážitku. Vaše tělo si tento fragment vzpomínky spojilo s nebezpečím. Proto teď automaticky spustilo stresovou reakci. 

Když zažijeme nějaký opravdu silný šok a pocit ohrožení, naše tělo nemá možnost všechny podněty adekvátně integrovat. A tyto malé střípky pak mohou spustit reakci, která vůbec není adekvátní vaší současné situaci. Zelená příšera může být obtěžující, ale nemusí vyvolat strach o život. 

Co ale s tím? Jsou různé cesty. Já moc fandím EMDR: je to metoda, která pomáhá integrovat náročné zážitky, a dělat z nich naprosto neutrální vzpomínky. V podstatě nám umožní vrátit se do stresujícího zážitku, znovu ho přehodnotit a adekvátně integrovat. 

Ve zkratce: V případě výše zmíněného případu by úspěšný EMDR proces mohl vypadat takto: Někdo do nás vrazil, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Je dobře, že máme relativně bezpečné auto. Autonehody se prostě dějí a i příště, až budu řídit, budu opatrná. Během zásahu tam pořád pořvával zelený mužíček, no jo, je to potvora, řve na každém rohu, už by ho mohli vypnout. A když ne, no tak co už, svět jde dál. 

Cítíte tu změnu? Vzpomínka se stane integrovanou ve chvíli, kdy ztratí svůj emoční náboj. A docílit toho je možné.